Natálka

SMYSL

Organizace, které jsem se žádostí o psychoterapeutickou pomoc oslovil, se buď neozvaly, anebo si kladly podmínky, jež rodina nemohla splnit. Nakonec jsem měl štěstí. SOS Diakonie v Ostravě mi do dvou dnů sehnala člověka, který se pro další vývoj rodiny a Natálky stal klíčovým a nezastupitelným. Přemysl Mikoláš je nejen erudovaný dětský psycholog, krajský odborník na několik závažných diagnoz, ale také obětavý člověk s dobrým srdcem.

Konečně jsem měl kolegu, s kterým jsme mohli vzájemně supervidovat a koordinovat péči. Psychologická a terapeutická pomoc rodině dostala nový rozměr. Zatímco já jsem se jednou za měsíc mohl věnovat rodičům, zejména mamince, jejím traumatům z minulosti i potížím s aktuální péčí o Natálku, Mgr. Mikoláš se začal naplno věnovat sestrám, jejichž psychologické potřeby zůstávaly do té doby ve stínu potřeb Natálky. Během krátké doby se mu podařilo odhalit neřešené problémy především druhé nejmladší Pavlínky a stal se kamarádem celé rodiny. I on jezdil do Budišova ve svém volném čase, na vlastní náklady a bez nároku na odměnu.

Objektivní nálezy ukazovaly, že to nebylo jen přání, ale skutečnost, že Natálka doháněla svůj deficit nečekaným tempem. Bylo to patrné na její náladě, komunikaci, pohybovém rozsahu i způsobu, jak si dokázala hrát. Schopnost hrát si je jedním z ukazatelů duševního zdraví a pohody dítěte. Maminka a tatínek byli patřičně pyšní na to, jak rychle se naučila používat svoje nožičky i ručičky a jak se pomalu, ale jistě rozpovídala, pořád ještě jen jednoslovně. Kristýnka a Kornelka nám také připadaly veselejší, uvolněnější než předtím. Zlepšil se jim prospěch ve škole, měly doma pořád nějakou návštěvu, ale mimo domov trávily dost málo času. Strach z únosu či napadení jim ještě pořád bránil chodit po škole do kroužků či zůstávat venku s dětmi. Pavlínka projevila taneční nadání. Jedním z emočních vrcholů, které jsme v jejich přítomnosti zažili, bylo zpívání a tančení na písničku, kterou romská kapela složila pro Natálku. Největší dojem, který jsme z rodiny jako celku sdíleli všichni, byla jejich vzájemná láska. Pohodu, která u nich navzdory stresům a traumatům panovala, jsem jim ze srdce přál.

Všeobecná úleva umožnila Aničce otevřít nová témata terapeutických rozhovorů. Vedle osudu nejmenší dcery a rodiny ji nejvíce trápí ztráta nejbližších osob v rodině. Vražedný útok spálil nejen jejich domov, ale i celoživotní vazby v širší rodině; škody se zdály nenapravitelné. Připadalo mi, že jí schází to, co neustále dává svým dětem – mateřská láska. V dalších měsících však došlo ke změnám i v této oblasti. Po několika napjatých pokusech se babička stala součástí života rodiny a zapojila se do péče o vnučky tak, jak tomu bylo kdysi, „před výbuchem“.

Natálka se naučila časem nejen stát na nohách, ale i smát se na nás, házet balonkem na svého oblíbence - a také zlobit. Ještě nikdy jsem neviděl rodiče, kteří by měli takovou radost z toho, že jejich dítě zlobí. Naučila se dělat legraci, neposlouchat, šťouchat do sester, které se jí to bály oplácet. Vládla rodině svou velkou vůlí, ale i jejich strachem z toho, aby jí neublížili, aby se nerozbrečela. Vždycky se pak našel někdo, kdo ji utěšoval anebo jí vyhověl v tom, co chtěla. To samozřejmě zanechávalo důsledky především u maminky. Měsíce těsné tělesné blízkosti citové symbiózy, musely být vysilující a mohly vést k pocitu vyhoření. Maminka se svěřovala, že by ráda na hodinku dvě vypadla z domova, šla na návštěvu k příbuzným anebo jen seděla sama na zahradě... Tak jako ona, i Natálka potřebovala otevřít nový prostor ve vývoji, ve kterém by mohla dál růst, zakládat vztahy mimo maminku a dokonce i mimo rodinu. Problém separace se mohl řešit i v souvislosti s možným nástupem do školky. Natálka potřebovala svolení maminky k tomu, aby se začala osamostatňovat a oddělovat. Dokud cítila, že se o ni maminka pořád bojí, nemohla se stát sama sebou. Tento vývojový úkol byl v jejím případě mnohem těžší, než tomu bývá u jiných zdravých i nemocných dětí a rodičů.

Na způsob, jakým by mělo dojít k přechodu nebo ke vstupu Natálky do vnějších sociálních vztahů, mezi námi nepanoval jednotný názor. Debaty o tom, kde by bylo Natálce nejlépe, jsme vedli nejčastěji během dlouhých cest autem. Sociolog Fedor Gál byl toho názoru, že Natálka by měla být zařazena do kolektivu tělesně postižených dětí, které jsou mnohem zralejší a tolerantnější než „běžná děcka“. Tam má, podle něho, větší šanci cítit se přijatá a pozitivně hodnocená než v běžném kolektivu, kde bude podle něho odmítnuta nejen kvůli jizvám a deformovaným končetinám, ale i kvůli romskému původu. Jako dětský psychiatr a psychoanalytik jsem vycházel z toho, že dítě samo sebe do velké míry definuje podle toho, jak je na ně působeno, jak ho okolí zrcadlí a interpretuje. Bez ohledu na to, jak vypadá nebo jak se chová, se zpravidla identifikuje s těmi, s nimiž tráví svůj čas. Byl jsem toho názoru, že je lepší považovat se od začátku za součást „normální“ sociální skupiny a pak eventuálně bojovat o návrat do ní, než věřit, že jsem jiný, že mezi „ně“ nepatřím, a celý život se cítit odcizený. S podporou Přemysla Mikoláše jsem byl připraven navrhnout rodičům, aby Natálku zapsali do standardní školky, kde by se postupně adaptovala a mohly by se zmapovat potřeby vzhledem k případné asistenci. Jak to u intelektuálů často bývá, realita se nám opět vysmála. Než jsem stačil věci probrat s Aničkou, ona se už byla zeptat ve vesnické školce, zda by Natálku zapsali. Dobrou zprávou bylo, že to sama chtěla a že Natálčino přijetí schválila ředitelka školky. Špatnou zprávou bylo, že neměli volné místo a mohli přijímat děti až od čtyř nebo pěti let.

Do té doby potřebovala Natálka svůj emoční a sociální růst nastartovat doma. Hranice a pravidla jí chyběly o to více, o co vehementněji se jim bránila. Celá rodina, a možná nejvíce Pavlínka, která nepřestávala trápit Rexíka, potřebovala, aby se Natálka nestala vládcem, který uplatňuje svou moc prostřednictvím řevu a pláče. Maminka potřebovala vědět, že ji smí „odložit“, když je unavená, že jí může někdy odepřít, po čem touží, třeba pozornost, kterou potřebovaly další její děti a samozřejmě i ona sama. Otázka separace a růstu se stala v určitou chvíli naléhavou, ačkoli se do popředí zájmu a prožívání dostávala ještě jedna velká starost a obava. Každým dnem se blížil termín zahájení soudního líčení s pachateli útoku na jejich rodinu. Anička a Pavel dostali předvolání k výslechu. Přítomnost a možné setkání s útočníky děsilo maminku v tu dobu snad ze všeho nejvíce.