Natálka

PŘIBLIŽOVÁNÍ

První návštěvy u Natálky skrývaly mnoho očekávání i obav. Nikdo z nás netušil, jak rodina přijme tři cizí chlapy z daleké Prahy, zda nás nebudou vnímat jako další mediální exhibicionisty, přiživující se na jejich tragédii. Při druhé cestě na severovýchod jsme neměli pocit, že nás odmítli. Velkou zásluhu na tom mělo doporučení Markuse Papeho, který s námi také jezdil a těšil se zasloužené důvěře a respektu rodiny. Poměrně brzo se nám otevřel prostor, kterým jsme mohli citlivě pronikat a ovlivňovat život rodiny v co největším souladu s jejich skutečnými potřebami.

Naše setkání nebyla formální, zdvořilostní a ani veselá. Realita každého člena rodiny a rodiny jako celku nás naplňovala úctou a obdivem k míře vzájemné lásky a podpory, ale také pocity frustrace nebo hněvu. A nebylo to tím, co říkali nebo na co si třeba stěžovali. Stížnosti ani projevy nenávisti jsem u nich osobně nezaznamenal ani jednou, ačkoli by k tomu důvodů měli více než dostatek. Silné emoce, které jsme v jejich přítomnosti prožívali, byly spíše výsledkem emočního přetlaku, který sami prožívali a o nějž se s námi nevědomě a asi i nechtěně dělili. Pocity, které jsem jako terapeut v přítomnosti matky, otce i dětí prožíval, se staly důležitým zdrojem informací o tom, co se v nich ve skutečnosti děje, o čem sami nemluví a často ani nevědí. Přetlak byl obrovský.

S Aničkou, Natálčinou maminkou, na které ležela největší tíha a zodpovědnost za rodinu, mluvil psycholog nebo psychoterapeut jen dvakrát od chvíle, kdy se je neonacisté pokusili ve spánku upálit. Diagnostický rozhovor, který jsem s ní chtěl původně vést, se okamžitě změnil na terapeutický rozhovor, tak jak je pro silně traumatizované osoby typické. Během několika vzácných hodin v průchozí kuchyňce mi s důvěrou vyprávěla příběh plný strachu, zklamání a úzkosti. Její vzpomínky působily traumaticky i při naslouchání. Překotně líčila noci strávené na „jipce“, kdy řvala bolestí a strachem o dceru, vzpomínala na moment, kdy jí Natálka v náručí přestávala dýchat, kdy jí lékaři poprvé sdělili, že je málo pravděpodobné, že přežije, na to, když ji poprvé uviděla bez obvazů. Necítil jsem z ní hořkost ani křivdu. Spíše než hořkost či pocit ukřivdění jsem z ní cítil hrdost na její víru a vzdor, věřila, že odmítnutí téměř letálních prognóz lékařů vrátilo její dceru zpátky do života. Potichu, tak aby to nikdo kromě nás neslyšel, se mi svěřovala, že ji trápí, zda Natálka bude přijata ostatními dětmi, zda ji bude mít někdo rád a zda bude mít jednou vlastní rodinu.

Nejvíc zájmu a pozornosti se přirozeně dostávalo Natálce. První pohled na její obličej, ručičky a kůži byl dost šokující. Stopy, které hořící benzin na jejím tělíčku zanechal, byly rozsáhlé a hluboké, ačkoli zřejmě největší jizvy byly schované pod oblečením. Natálka byla centrem rodiny, celého jejich světa. Vše se točilo kolem ní, každý z nich se podřizoval jejím potřebám ochotně, jako by jí byli vděční, že se mezi ně rozhodla vrátit. Co nás na ní možná nejvíce zaujalo, nebyly její jizvy, ale pohled. Tak hluboký pohled u dítěte jsem myslím ještě nezažil, ale v temné historii lidstva zřejmě není ojedinělý. Jako by se její zkušenosti promítly do způsobu, jak se nám dívala do očí, smutně, a přitom odvážně. Také se zdálo, že se vůbec neusmívá. O to častěji však plakala. Když ji maminka odložila ze své náruče, když odešla z pokoje, když ji někdo jiný vzal na ruce. Plakala dlouho a nikdo než maminka ji nedokázal utišit. Přemýšleli jsme, zda pláče bolestí, anebo strachem. Maminka i tatínek soudili, že v tom bylo obojí. Kvůli jizvám a atrofovaným svalům ji musel bolet každý pohyb. Nejhorší bylo, když s ní cvičili, protahovali nožičky, ruce, vytahovali srostlé prstíky. Uvězněná ve vlastní popálené kůži, z které každým dnem vyrůstala, nemohla se ani volně hýbat, chodit či jen stát. Nebyla v klidu ani v noci. Kolem třetí či čtvrté se pravidelně budila zoufalým nářkem. Jako by na ní seděla noční můra anebo vzpomínka na okamžik v plamenech. V jejím pohledu však byla také zvědavost. S velkým zájmem si prohlížela nové knížky, kterými ochotně listovaly sestry. Opatrně, ale o to zvídavěji na dálku zkoumala i nás.

Během druhé návštěvy jsme Natálku a její matku zastihli těsně po návratu z nemocnice, kde absolvovala další operaci, při které jí museli amputovat prstíky. Maminka byla šťastná, že je doma, ale vypadala ještě unaveněji a nevyspaleji než obvykle. Natálka prý v nemocnici vůbec nechtěla spinkat a reagovala „šíleným“ řevem na každého v bílém plášti. Nejhorší to bylo prý před narkózou, křičela nepříčetně, jako by se bála, že už se neprobudí. Pro maminku to také musel být jeden z dalších otřesných zážitků. Natálka, ještě plačtivější a rozrušenější než obvykle, se potřebovala neustále někoho držet anebo se o něj opírat. Jako opora jí vedle rodičů sloužily starší sestry.

Rodina se čtyřmi dcerami by normálně zažívala mnoho rivality a žárlivosti. Zejména tehdy, pokud se většina pozornosti věnuje pouze jedné z nich. V případě Natálčiných sester jsem tyto emoce zaznamenával pouze zprostředkovaně, nejvíce snad u druhé nejmladší, Pavlínky, která svou frustraci odžívala na pejskovi Rexíkovi. I ona však podobně jako její starší sestry projevovala tolik péče a lásky k Natálce, kolik jen dokázala. Sestřičky na ni neustále mluvily, hrály si s ní a stimulovaly její tělesný rozvoj a myšlení víc než jakákoli intezivní rehabilitace. Jako nejvíce kompetentní a rozvážná působila nejstarší Kristýnka. Zastupovala maminku tak ochotně, jako by vůbec nebyla traumatizovaná tím, co se s Natálkou, s rodinou a s ní osobně v posledních deseti měsících dělo. Při diagnosticko-terapeutickém rozhovoru se mi svěřila, že se v noci pravidelně budí a vrhá k oknu, zda tam někdo nestojí, že se ona i její sestra Kornelka bojí, že cestou od autobusu domů je někdo unese, sledují projíždějící auta, a někdy že ji popadne „takový tlačení na prsou“, že musí bezhlavě utíkat domů. O svých starostech však s rodiči nechtěla mluvit, „protože to mají těžké“, taky nespí a někdy tajně pláčou.

Pavel, Natálčin tatínek, byl zdánlivě nejklidnější a nejvyrovnanější. Plně se soustředil na dostavbu domku v novém bydlišti, opravoval zdi, stavěl komín, maloval, ale také zastupoval maminku, když se hroutila únavou. Necítil potřebu se mnou jako s terapeutem mluvit, i když napětí v jeho obličeji a zaťaté pěsti mě nutily přemýšlet, co asi jako otec a partner ve skutečnosti prožívá. Za jeho přítomnosti došlo málem ke zničení rodiny, bezmocně přihlížel, jak mu umírá dcera, jak byl zničen jejich domov, jak se mu hroutí partnerka, jak mu chtějí vzít dcery a dát je do dětského domova, jak jim nemůže zajistit lepší bydlení než v psím útulku. Když jsem nadhodil, že možná prožívá iracionální pocit viny a selhání, tiše přikývl. Dokázal jsem si také představit, ačkoli se mnou - a možná s nikým - o tom nikdy nemluvil, že mu nejvíce ublížilo falešné obvinění, že se „žhářský útok“ stal kvůli němu, či dokonce že ho sám způsobil. Takové řeči se šířily ve Vítkově a dodnes jsou přítomné na anonymních internetových diskusích, i když jsou pachatelé dávno za mřížemi. Pavlovi, jako každému chlapovi, musely tyto lži každodenně nahlodávat sebevědomí, což se zřejmě snažil napravit horečnatým budováním nového domova a zázemí. V této situaci bylo maximálně důležité, aby o svých pocitech konečně dokázal před sebou, ale i před svou partnerkou mluvit. Vypadalo to však, že to bylo to nějtěžší, co jsem po něm a po ostatních mohl chtít.

V této rodině se jak děti, tak i dospělí potřebovali navzájem chránit a dělat se šťastnými. V důsledku tohoto obranného postoje však zůstávali se svými strachy a traumatickými vzpomínkami zcela osamělí. Lámal jsem si hlavu, jak bychom s přáteli mohli tuto neúnosnou situaci změnit. Za standardních okolností, ve standardně fungujícím státě, by rodině pomáhal tým psychoterapeutů a psychiatrů, a to hned od katastrofické události a v průběhu trvání posttraumatického stavu. Za deset měsíců jejich trápení se nenašel nikdo, kdo by jim danou pomoc poskytoval. Od odborníků, které sami oslovili anebo jsem je pak oslovil já, jsme pokaždé slyšeli totéž: Oni musejí přijít za námi, my tam nemůžeme jezdit. „Za námi“ znamenalo naložit rodinu do autobusu, který Natálka nesnášela, nebo půjčit si řidiče a auto, naložit Natálku, která v sedačce dostávala panické záchvaty, zaplatit jízdné a benzin, na který neměli, a nejméně dvakrát za měsíc jet více než hodinu do Ostravy nebo Olomouce.