Otevřený konec
Poslední video s Natálkou a její rodinou natáčel Rudo Vitkovič ke konci srpna 2013. Byl to den, kdy odvážel z prázdninové návštěvy Prahy do Budišova Kristýnku a Kornelku. Den, kdy v mnoha českých městech probíhaly akce nacionálních socialistů a jejich odpůrců. Ruda měl v Budišově necelou půlhodinu času. Přivezl video, které ukazuje Natálku povyrostlou, pohyblivou, komunikativní, usměvavou… mezi svými.
Když jsme v létě 2012 končili dokumentární film 35 měsíců s Natálkou, byli jsme docela šťastni, že celý příběh odevzdáváme do rukou profesionálům a Natálčině rodině samotné. Ve finále filmu s Martinem Hanzlíčkem komentujeme svou misi skepticky a trochu rezignovaně. Uplynul rok a cítím potřebu uvést věci na pravou míru:
1. Standardní terénní práce a sociální péče nemůže nahradit neformální a dobrovolnou účast lidí na řešení potíží rodiny postižené násilným útokem na životy a zdraví. Naopak, u institucí jsme naráželi na permanentní nedostatek kapacit a empatie. Přemysl Mikoláš i po ukončení etapy krizové pomoci pokračoval ve svých návštěvách Natálčiny rodiny, Milena nabídla Natálčiným sestrám pobyt v Praze a průběžně pomáhala, jak se dalo. Rodině jsme poskytli opakovaně také finanční pomoc.
2. Byli jsme svědky toho, že pro normální chod rodiny měla klíčový význam její začleněnost do romské komunity – poskytovala pomoc při opravách domu, shánění příležitostního výdělku, nabízela přátelské zázemí. Neumíme si představit Natálčinu situaci v sociálním vakuu teď ani v budoucnosti.
3. My sami, myslím partu lidí, kteří se v příběhu Natálky a její rodiny angažovali, jsme prošli mnoha dramatickými peripetiemi. Někdy jsem měl opravdu pocit, že ti „normální“ jsou oni, a ne my. Naučili jsme se při tom mnohé – o sobě i o Romech.
Otevřený konec, otevřená budoucnost… tak by se měl jmenovat náš příběh. Nebudeme to však už my, kdo ho dovypráví. Úplně ideální by bylo, kdyby byl signován jménem Natálky (Kristýnky, Kornelky, Pavlínky).
Fedor Gál
V Praze 4. 9. 2013