Natálka

HRANICE INTERVENCE

Zkusme představit sami sebe, jak se procházíme zimní krajinou. Na okraji lesa objevíme zasněžený rybník po něm se prochází člověk, který si myslí, že led ho udrží. Najednou se ozve křupnutí a člověk se propadá do vody. Nedokáže ani křičet, ale my zdálky vidíme, jak se zoufale pokouší zachytit o okraj ledové kry. První co nás napadne je rozběhnout se za ním a vytáhnout ho holýma rukama. Hned si uvědomíme, že bychom sami sebe dostali do nebezpečí a hledáme další možnosti záchrany. Naštěstí jdou kolem další lidé, kteří neštěstí sledují a chtějí rovněž pomoci. Někteří z nich se přidají k nám. Pomalu a obezřetně se plížíme k tonoucímu a pomocí dlouhého dřevěného klacku ho na poslední chvíli vytahujeme ven a opatrně odtahujeme na břeh. Několik následujících minut se jej snažíme rozdýchat a dostat co nejrychleji do tepla a do sucha. Rybník leží poměrně daleko od civilizace, proto trvá desítky minut, než sanitka přijede. Nešťastník se mezitím probírá k životu a zbavuje se prvotního šoku. Když sanitka konečně dorazí, vypadá to, že je z nejhoršího venku. Za asistence lékaře ho odvážejí do nejbližší nemocnice a my si najednou uvědomujeme, že je nám hrozná zima. Ani jsme si nestačili všimnout, že jsme úplně promočení a promrzlí. Někdo z našich blízkých nám však stihl zavolat kamaráda, který nás bezpečně odveze domů. Několik dalších dní a týdnů se zážitek ze zimní procházky snažíme zpracovávat. Potřebujeme někoho, s kým byste mohli mluvit o tom, co jsme prožili a jak to na vás zapůsobilo. Nejvíc se potřebujeme vyrovnat s nejistotou, zda je zachráněný člověk v pořádku a zda jsme mu neměli pomoci lépe a více. Za tu krátkou, a intenzivní chvíli, se nám stal blízkým, ačkoliv jsme jej nikdy v minulosti nepotkali a pravděpodobně jej už nikdy neuvidíme.

Krizová psychoterapeutická a sociální intervence sice v lese a na sněhu obvykle neprobíhá, často se však děje v podmínkách, kde jsou prostředky zdravotní, sociální a psychologické pomoci běžně nedostupné. Pomoc lidem ohroženým akutním traumatem je podobně jako výše popsaná záchranná akce stejně nečekaná a náhlá, nedá se tudíž dopředu naplánovat a vymyslet. Musíme u ní improvizovat podle toho, jaké nástroje máme zrovna k dispozici, ať už je to kontakt na blízkou osobu, praktická rada, zprostředkování jiných služeb anebo podpůrné terapeutické rozhovory. Podobně jako v případě záchrany tonoucího, ani u krizové intervence si nevystačíme sami. Potřebujeme lidi, které mají stejný cíl a kteří chtějí a dokáží spolupracovat.

První podmínkou jakékoli záchranné i krizové akce je schopnost všímat si potřeb jiných lidí a ochota pomáhat. Ne všichni výletníci, kteří chodili kolem rybníka, zaregistrovali, že kdesi v dálce praská led a padá pod něj neznámý člověk. A z těch, kteří si toho všimli, ne všichni byli ochotni riskovat pád do ledové vody či ztrátu pohodlí nebo pocitu bezpečí. Tonoucího nelze zachránit bez toho, abychom se sami namočili. A z psychického traumatu nelze nikoho dostat bez toho, abychom se s ním na potřebný čas neztotožnili, abychom se sami nestali účastníky jeho tragického příběhu, neprožili s ním jeho beznaděj, zoufalost, strach či bolest ze ztráty blízké osoby, nebo svého dosavadního života. Zachraňovat nelze ani na dálku ani zprostředkovaně. Za obětí se musí někdy slézt až do propasti. I tehdy však musíme být jištěni, nejlépe někým, komu důvěřujeme, kdo nás v případě nutnosti vytáhne ven, na pevnou zem. Být identifikován s utrpením oběti traumatu a nebýt tímto utrpením zcela pohlcen není vůbec jednoduchý úkol. Vyžaduje, abychom cíl naší intervence jasně definovali a ohraničili. V příběhu člověka, pod kterým se probořil led, byl cíl dán charakterem nebezpečí, které mu hrozilo. Zabránit utonutí byl cíl, o kterém jsme nemuseli s nikým diskutovat a který jsme mu nemuseli ani vysvětlovat. Mnohem obtížnější je definovat cíl v případě psychického traumatu například v důsledku teroristického napadení, znásilnění nebo náhlé ztráty blízké osoby.

Krizová intervence v podobných případech začíná tím, že se pomáhá oběti uvědomit si, co se jí vlastně stalo. Ale pro každého má stejná události jiný význam a smysl. Charakter traumatizujících událostí interpretují odlišně nejen jednotlivé oběti, ale i ti, co jim v neštěstí pomáhají. Různě se interpretuje především vina, která může být jasná pro „záchrance“, ale zcela neurčitá, nebo dokonce opačná pro oběť. V první fázi intervence je proto zřejmě nejdůležitější dát co největší prostor pro prožívání oběti a tomu, jak svoje trauma chápe, jak mu rozumí a emočně zpracovává.

Poskytnout tento bezpečný a nehodnotící postoj a prostor nejde bez toho, abychom si byli vědomi svých vlastních omezení a limitů. Tak jako nemůžeme pro tonoucího skočit hned po hlavě do mrazivé vody, tak si potřebujeme uvědomit, že role zachránce není role spasitelská ani všemocná. Měli bychom si být toho vědomi, nebo bychom aspoň měli mít kolem sebe lidi, kteří nás mohou upozornit na hranice našich schopností a emoční kapacity. Pokud si je neuvědomíme, hrozí, že skočíme za obětí mnohem dál a hlouběji, než by bylo pro nás a pro ní bezpečné. Lehce se může stát, že v důsledku naši neodhalené touhy cítit se nepostradatelnými hrdiny a vládci nad zlem a (vlastní) slabostí, vyměníme nejlepší zájem zachraňované osoby za zájem o zvýšení své vlastní hodnoty. Postupně se pak identifikujeme s ideálem všemocného zachránce, který do nás zoufalá oběť silně promítá. Staneme se tak pro něj nepostradatelným a nenahraditelným, někým, komu uvěří, že ho může zbavit veškerého utrpení a být mu neustále k dispozici tak, aby už nikoho nemusel potřebovat a tak, aby se už nemusel spoléhat ani na sebe. Vztah mezi námi a obětí pak může přerůst ve vzájemnou závislost, kdy my potřebujeme klienta, abychom se mohli cítit užiteční, a klient potřebuje nás, protože neví, že je schopen pomoct a zachraňovat se sám. Podobné pomáhající vztahy nacházíme často v oblasti sociálních služeb, které na jednu stranu nabízejí „univerzální“ pomoc pro sociálně potřebné, na druhou stranu je nechávají v nečinnosti a pasivitě, která jim pak brání postarat se o sebe a o svou rodinu, když „všemocný“ stát anebo „vyhořelý“ sociální pracovník usoudí, že pomoci už bylo dostatek. Téměř „znesvéprávněným“ klientům sociální péče pak alibisticky tvrdí, že se na jejich pomoc přece neměli tolik spoléhat. Děje se to tak v celostátním systému sociální péče, i v případech individuálních intervencí, kdy krizový pracovník neunese tíhu odpovědnosti, kterou si na sebe dobrovolně (i když třeba nevědomě) naložil.

Uvědomování si vlastních limitů a skutečné motivace pomáhat jiným je stejně důležité jak při zahajování, tak při ukončování intervence. Každá krizová intervence by měla mít totiž nejen jasně definovaný cíl, začátek, ale i konec. V případě tonoucího člověka byl konec záchranné akce jasně daný. Poté, co byl vytažen na břeh, dán do sucha a tepla, převzal ho do péče lékař ze sanitky, který ho po převozu do nemocnice předal do péče svých kolegů. V případě psychické krize, která vznikla v důsledku nepřiměřené psychické zátěže, je určení doby ukončení intervence mnohem složitější. Jasně vytyčený cíl- odstranit bezprostřední a nejhorší následky traumatu, se může během intervence jevit jako nedostatečný a špatně rozpoznatelný. Stává se to tehdy, když na oběť působí nová a nová traumata anebo na něj začnou působit negativní vlivy z doby před traumatickou událostí, čemu se nedá vyhnout. Pokud pracujeme v týmu, jak tomu bylo v případě rodiny Natálky, postupně zjistíme, že každý člen týmu má hranice krizové intervence nastavené trochu jinak.

Během práce s rodinou nám do procesu vstupovalo mnoho proměnných, které mohly i nemusely souviset s tím, co se rodině v dubnu 2009 stalo. Jednou z nich byly narůstající rozpory mezi rodiči, které nepřímo i přímo zasahovaly děti. V určitém smyslu se partnerský nesoulad po odeznění bezprostředních následků katastrofické události dal očekávat. Rodina, která se několik měsíců urputně snaží a soustředí veškeré svoje zdroje na psychické, sociální i fyzické přežití nemá čas ani kapacitu řešit běžné „provozní“ problémy a konflikty. Tato okolnost často způsobuje, že dlouho neřešené vztahové problémy nekontrolovaně narostou do rozměrů, které už není možné řešit běžnou, spolupracující cestou. Alespoň tento pocit někteří z nás v období plánovaného ukončování intervence měli. Původně plánovaný konec krizové intervence v rodině, který byl, například pro mne, určen datem konečného rozhodnutí krajského soudu v Ostravě ve věci pachatelů útoku, se tak několikrát posunul. Nakonec jsme však všichni museli vzít na vědomí svoje vlastní limity a předat odpovědnost za rodinu a za sebe tomu, komu od začátku náležela – Aničce a Pavlovi.

Symbolickou tečkou, ilustrující obrovský pokrok, který Natálka a její rodina od začátku našich návštěv udělala, se stal její nástup do mateřské školky, do standardního dětského kolektivu. Nastala nová doba s novými radostmi, starostmi a traumaty. Podobně jako v příběhu člověka propadlého ledem, i nám zůstává jenom doufat, že jsme jí zanechali v dobrých rukou.