EXPOZICE
Tatínek si moc přál, aby se po třech dcerách narodil syn. Na svět přišla Natálka. Od prvních chvil svého života byla prý přítulnější a aktivnější, než byly sestry v jejím věku, a tak netrvalo dlouho a mluvili o ní jako o tatínkově mazlíčkovi. Ani maminka si ji nemohla vynachválit. Klidná a vnímavá holčička se jí zdála být hodně samostatná a odvážná. S každým živě komunikovala, stavěla se na nožičky už v deseti měsících, v 1. roce začala mluvit ve větách a dokonce počítat i do čtyř. Dva měsíce před druhými narozeninami však Natálka na chvíli přestala existovat. Poté co ji, hořící, rodiče vyrvali plamenům, přestala dýchat. Srdeční a dechová zástava zřejmě nastala v důsledku popálení horních dýchacích cest, šoku ze ztráty tekutin a kruté bolesti. Noc, kdy ve spaní přímo na ni dopadla zapálená láhev s benzinem, byla její poslední nocí doma.Její rodiče bojovali o své zdraví. Maminka ležící na JIP se noc co noc probouzela s panickým strachem o osud Natálky, o osud rodiny. Tatínka hned druhý den hospitalizace odvezli policisté do vězeňské nemocnice v Praze, sociální pracovnice se snažily tři starší dcery odebrat babičce a rozmístit do dětských domovů. Když se maminka jakžtakž vzpamatovala fyzicky i psychicky, musela čelit zprávě lékařů, že Natálka se svých druhých narozenin pravděpodobně nedožije. Lékařská věda považuje za výjimku, pokud ne za zázrak, když dítě nebo dokonce i dospělý člověk přežije popáleniny na 80 procentech těla. Osm měsíců opakovali lékaři rodičům, že v nejlepším případě bude jejich dcera celoživotně tělesně i mentálně postižená.
Maminka se však rozhodla doktorům neuvěřit. Nedbala na doporučení a dokonce s nimi přestala na nějakou dobu mluvit. Víc však mluvila se svou dcerkou. Nevynechala jediný den, aby za ní autobusem nepřicestovala, nepřinesla dárek nebo na ni nepromlouvala, i když z ní mohla vidět jenom ohořelá víčka a čelíčko. Natálka přežila.
Zatímco skromné sociální dávky padly na cestovné a dárky (rodičovský příspěvěk od státu museli vrátit, protože o dcerku pečovala nemocnice), rodina bojovala o právo na základní sociální zázemí. Dům, který sdíleli společně s babičkou a její rodinou, lehl popelem. Aby děvčata nemusela měnit svou milovanou školu, rodina se ubytovávala, kde se dalo, například v psím útulku. Mezitím se ve městě šířily pomluvy, kdo může za žhářský útok. V konfrontaci s nejistotou budoucností a strachem z dalších útoků se začaly zhoršovat i vztahy v širší rodině. Někteří lidé začali z útoku na vlastní rodinu dokonce obviňovat otce. Jiní přicházeli se zvěstmi o tom, jak svou dceru nezachraňovali anebo že dům podpálili sami, aby dostali nové bydlení. Rodiče byli vystaveni tlaku, aby se z města odstěhovali, protože mu kazí jeho dobrou pověst ("nejsme rasistické město"). Pro rodiče byl nejdůležitější Natálčin život. „Kdybych nevěřila, že se nám vrátí, nepřežila bych to,“ komentovala tehdejší stav maminka. Jako by si zázrak vykoledovala, po nesčetných unikátních operacích se Natálku podařilo lékařům úspěšně probudit. Když ji maminka spatřila poprvé „vybalenou“ z obvazů, ztratila vědomí. Více než Natálčina změněná podoba ji však děsila myšlenka, že po tak dlouhé době ji dcerka nebude schopna poznat. Stačilo však, aby k ní znovu promluvila, a Natálka se na ni usmála.
Pár týdnů před Vánocemi byla v kruhu své rodiny. V novém, ještě polorozpadlém domku, který si koupili z finančních darů lidí z celé republiky, začala rodina žít nový život s novou Natálkou. Natálka byla „nová“ nejen v důsledku svého pochroumaného tělíčka, ale tím, jak se koukala. V jejím pohledu někteří viděli moudrost, jiní strach. Umělý spánek, opakované narkózy a traumatický šok způsobily, že se musí znovu učit - chodit i mluvit. Jako by se úrovní svých tělesných a rozumových dovedností vrátila do doby kolem šestého měsíce života. V tuto chvíli si nikdo netroufne říct, jak rychle - a zda vůbec - může výpadek třetiny dosavadního života dohnat.
Z pohledu dětského psychiatra a psychoterapeuta lze hledat a nalézt několik rovin, ve kterých výše shrnuté události zanechaly hluboké stopy. Základní potřebou každého dítěte i dospělého je pocit bezpečí. Právě pocit bezpečí a jistoty, že se v případě pocitu ohrožení máme na koho obrátit, je jedním ze základů naší existence, vztahů ke světu kolem, ale i k nám samotným. Každá rána, hrozba či útok na naši integritu a na vztah s člověkem, který nám pocit bezpečí poskytuje, může zanechat krátkodobé stopy na našem myšlení, cítění a sociálním fungování. Tyto stopy mohou být krátkodobé, dlouhodobé a trvalé v závislosti na tom, zda ztráta pocitu bezpečí byla jednorázová, opakovaná či dlouhodobá a zda zahrnovala i ty, kteří se o naše bezpečí starají. Jednim z nejdestruktivnějších vlivů na naši osobní integritu a identitu je prožitek násilného napadení. Ve většině případů, které řeším ve své klinické praxi, je toto napadení jednorázové a děje se mimo okruh rodiny. Fungující a funkční rodič umožňuje dítěti rychle obnovit základní pocit bezpečí a napadené dítě pak zpravidla rychle nabude jistotu a ztracenou sebedůvěru i důvěru v jiné osoby. V případě Natálky a její rodiny byly ztrátou pocitu bezpečí ohroženi všichni najednou. Náhle a možná trvale. Úzkost a strach, který zažili poté, co se v plamenech probudili ze spánku, mohl být intenzivní a neohraničený, že možná nikdy neskončí. Okolnost, že se někomu téměř podařilo vzít jim životy na místě, které považovali za nejbezpečnější na světě, okolnost, že je napadli lidé, které vůbec neznali, fakt, že jedinou příčinou pokusu o vraždu upálením byla jen barva jejich pleti, stejně tak jako skutečnost, že jim státní orgány hned po útoku nebyly schopny zajistit ani základní pocit jistoty, že se naopak pokusily rodinu rozbít, skutečnost, že je většina společnosti nikdy nepřijala mezi sebe a že je lidé dokonce podezírali z hnusných zločinů, mohly jejich prvotní šok a strach ještě prohloubit a rozšířit.
Úzkost, deprese, pocity zoufalství, zmaru, ztráty smyslu a další negativní pocity a fantazie, které prožívání maminky, táty a všech jejich dětí pronásledovaly po celou dobu Natálčiny hospitalizace, se zdály být vyřešeny momentem návratu Natálky domů. Mohlo to však být spíše jenom přání. V situaci, kdy jsem se s rodinou setkal poprvé, jsem nenalezl pouze vzdálené důsledky někdejšího traumatu, nýbrž akutní a intezivní pocity a emoční projevy, které obvykle nacházíme u lidí vystavených bezprostřednímu ohrožení a útoku. Každý člen rodiny potřeboval (a zasloužil by si) zvláštní odbornou pozornost a péči, stejně jako ji potřebovala rodina jako celek. Bohužel, za celou dobu se nenašel nikdo, kdo by jim podobnou pomoc byť jednorázově poskytl. Dva měsíce po návratu Natálky domů se psychické projevy související s minulými a současnými událostmi v rodině jevily jako natolik závažné, že původní plán odborného vyšetření pro účely soudu, o něž mě požádal zmocněnec rodiny Markus Pape, se rozšířil na léčebný plán. Zahrnoval nejen Natálku a její znepokujující psychické symptomy, ale i trpící maminku a sestřičky. Tento léčebný plán trvá dodnes.