KONFRONTACE

Rodinou i širokou veřejností dlouho očekávaný soudní proces začal na české poměry relativně brzo, 13 měsíců po útoku. Když přišla mamince obsílka k podání svědecké výpovědi, zažívala smíšené pocity. Na jednu stranu proces vítala a doufala, že jí přinese úlevu a nějakou satisfakci za způsobené utrpení, na druhou stranu se účasti v něm silně obávala. Abstraktní myšlenky, fantazie a pocity směrem k agresorům nabývaly s blížící se konfrontací intenzivních až nesnesitelných rozměrů. Už nemohla o „vrazích“ svých dětí „jen“ přemýšlet v bezpečné vzdálenosti. Musela se jim, každému zvlášť, postavit čelem a říct jim pravdu do očí. Představa, že by měla pobývat v jedné místnosti s lidmi, kteří jí a jejím dětem záměrně a vědomě způsobili celoživotní utrpení, jí nedovolovala usínat ani soustředit se na péči o Natálku a další dcery.

Ty, na které si přála navždy zapomenout, teď měla vzít znovu na vědomí - možná více než kdykoli předtím. Po praktické a právní stránce ji naštěstí - stejně jako další svědčící členy rodiny - na vše připravil Markus Pape. Problémem nebyl nedostatek informací, nýbrž fakt, že ačkoli byli s tatínkem jasnými oběťmi, budou muset vše znovu podrobně vysvětlovat, a tím i vzpomínat na věci, na které se jim s velkou námahou podařilo zapomenout. Z hlediska psychiatrického je připomínání traumatických událostí rizikovou záležitostí. Může vést k oživení traumatické symptomatiky ve smyslu všeobecné úzkosti, panických úzkostných záchvatů, tzv. flashbacků, kdy mysl trpícího človeka nečekaně ovládne živá vzpomínka na „katastrofickou udalost“, dále může způsobit akutní bolesti části těla, depresivní náladu, zvýšenou dráždivost až agresivitu. Toto všechno Anička instinktivně cítila a uvědomovala si to. Na druhou stranu si však také uvědomovala, že její výpověď může být nesmírně důležitá. Jak ji a nás všechny poučil Markus, aktivní účast „poškozených“ byla podmínkou, aby soud uznal pachatele vinnými, anebo dokonce aby uznal, že se útok vůbec uskutečnil. Bylo proto nutné, aby překonala strach, aby obnažila svoje rány a nechala, aby se v nich šťourali ti, kteří je sami způsobili. Maminka se pro účast na procesu nakonec rozhodla za předpokladu splnění podmínek. První byla, že bude vypovídat, jen pokud se s podezřelými osobně nesetká. Druhou podmínkou bylo, že vedle ní bude stát „její psychiatr“. První podmínku slíbil splnit soudce, tu druhou já.

Natálčin tatínek měl z blížícího soudního líčení větší radost. Díky třinácti měsícům prožívání marnosti z nečinnosti a frustrace z vynucené, jemu zcela cizí pasivity se blížil den, který byl v jeho fantazii dnem zúčtování. Nepřátelé, kteří zaútočili na jeho rodinu zbaběle a ve spánku, takže se nemohla vůbec bránit, měli být konečně odsouzeni váženým soudem. Zbývalo jen doufat, že „vážený soud“ bude spravedlivý, že to bude soud, na který stálo za to čekat, na nějž se dalo spolehnout, že nahradí odvěký zákon trestu a viny, který spravedlivě a spolehlivě aplikovali Natálčini předkové. Historická a kulturní tradice spravedlivé odplaty za zločin sloužila nejen spravedlnosti a řádu, ale také zachování osobní sebeúcty a sebevědomí.

Pavel se setkání se čtyřmi útočníky neobával. Možná ho mrzelo, že si to s nimi nemůže osobně vyřídit. Ovládat svůj oprávněný hněv bylo pro něho stejně těžké jako pro Aničku ovládat strach. Větu „Nevím, jak budu reagovat, když je tam uvidím“ ostatně opakovali oba. To však ještě nevěděli, že je během jednání čeká další velká zkouška - média.

Hned jak vstoupili do budovy ostravského krajského soudu, vrhla se na ně tlupa novinářů. Ostrá světla reflektorů, zuřivé cvakání blesků a přetlačování se o nejlepší snímek nenechávaly prostor pro lidskou důstojnost. Dotěrné novináře, doprovázející ji i na toaletu, se podařilo setřást úprkem do jedné z místností soudu. Anička nápor nevydržela a záhy po příchodu dostala silný záchvat panické úzkosti, který se podařilo zklidnit kombinací psychologické podpory a lehké medikace.

K výpovědi se rodiče dostavili jeden po druhém. Zatímco odpovídali na všetečné otázky obhájců, podezřelí je poslouchali za zdí jednacího sálu. Aničce se třásl hlas a málem se neudržela na nohou. Obhájci útočili na každé její slovo, každou známku nejistoty ve vzpomínkách interpretovali jako lež. Nestoudně ji manipulovali do role „nezodpovědné romské matky“, která zanedbávala péči o svoje děti. Anička ani Pavel se však nenechali vykolejit ani vyprovokovat. Když se jeden z podezřelých pokusil rodičům omluvit, Pavel s klidem prohlásil, že se má omluvit Natálce, až vyroste. „Povedly“ se i výpovědi Aniččiných rodičů, ačkoli se také neobešly bez ponižování a účelových stereotypů o Romech.

Po pěti měsících přišel rozsudek. Tentokrát si Anička pohled na pachatele nenechala ujít. Zatímco Pavel hlídal Natálku, ona si mohla vychutnat jejich výrazy, když soudce pronášel závěrečnou řeč. Vysoké tresty byly pro rodiče satisfakcí i překvapením. Jako Romové už od momentu narození zažívají, že jejich životy nemají stejnou cenu jako životy příslušníků bílé většiny. Ve vysokých trestech viděli nejen spravedlnost (ačkoli to, co se stalo, se nedalo nijak odčinit), ale i projev solidarity a respektu. Peněžitá satisfakce v jejich spokojenosti nehrála roli nejen proto, že vzhledem k možnostem pachatelů byla šance na finanční odškodnění pouze teoretická.

Natálka byla průběhem a výsledkem procesu se svými „skorovrahy“ zdánlivě nedotčena. V řijnu 2010 už dokázala běhat, kam chtěla, říkat, co potřebovala, a opětovat lásku nejen mamince, tatínkovi a milujícím sestrám, ale i několika chlapům, kteří za ní už skoro deset měsíců přijížděli. Na rodině, včetně všech děvčat, byla znát úleva i uspokojení. Z psychologického hlediska byl verdikt soudu důležitým předělem. Odděloval dvě epochy v životě těžce zkoušené a téměř zaniklé rodiny. První, která následovala po útoku, a druhou, která směřovala do blízké i daleké budoucnosti. Byl čas i potřeba něco uzavřít, ukončit, a něco začít. Pro rodinu bylo užitečné udělat si uvnitř sebe tuto hranici, která na jednu stranu umožňovala hojení a léčbu traumat, na druhou stranu otevírala prostor pro nové priority, naděje, ale také starosti. Starosti, které jsou běžné a souvisejí s každodenní péčí o děti a soužitím. Kde sehnat peníze na léčivou mastičku na Natálčiny jizvy, jaké dárky koupit pod stromeček, jak nahradit výpadek peněz poté, co Pavel ztratil práci, nebo čím dopravit Natálku k lékaři, když se rozbije převodovka u jediného auta v rodině. To byly výzvy, kterým museli čelit podobně jako kterákoli jiná rodina.

Napětí a stres spojený s útokem a intenzivní boj o přežití, který v minulých měsících prožívali, jim možná nedovolily vidět některé rozpory mezi nimi. Ty se mohly objevit později a nečekaně, tak jak to po odeznění posttraumatických stavů často bývá. Bohužel ani po rozsudku se nedostavil kýžený pocit bezpečí. „Teď se nám za ty vysoké tresty budou mstít,“ utrousil věcně málomluvný Pavel - a nás nenapadlo nic, co by jeho logický úsudek mohlo zpochybnit.